Maybe | Básničky - příroda + láska

Kdyby zrovna stýskalo se mi po tobě?
Pod olivovým hájem procházet se sama
Jako smutná, mořská panna.
Hledám pochopení v příštích minutách s tebou,
Ty však za roky až staletí budou.
Vidím Tě v měsíci i hvězdách samých,
Možná pochopíš tu moc nocí temných.
Když měsíc osvítí písčitou pláž,
Mě už dávno ve své náruči máš.
Ruce mě sevřou, tvé oči zasvítí,
Nikdy jsem nespadla hluboko do sítí.
Láska mě pohltila jak tekuté písky,
Ještě mi nikdo nebyl tak blízký.
Až zas slunce ráno vyjde a obloha se rozední,
Ani zítra nebude náš společný den poslední.

Dobrou noc

Přeji ti dobrou noc...
ať zapomeneš na náš smutek
ať se ti konečně vše vyjasní
aby černý mráček nad námi utek
ať necítíš mou bolest skrze tu vlastní

Přeji ti dobrou noc...
aby tě krásný sen navštívil
v něm já a ty budeme spolu
navždy jsi mi věrnost slíbil
ani stopa po tom prokletém bolu

Přeji ti dobrou noc...
kéž by vše bylo zase zpátky
ať rozmyslíš si, miláčku
jestli náš vztah nebyl ještě moc krátký
jestli pokračovat či udělat tečku

Posílám ti pusinku
na tvoje čelíčko
nikdy na tě nezapomenu
už sen se ti otírá o víčko...

jen a jen ty
znáš mě
a mé sny

víš o mě vše
to bílé
i černé

jsem ti vděčný,
že mám tebe
a nemusím být soběstačný...
..jsi moje vše, moje nebe..

Vím, jaké je to
bolest v duši mít,
nespát jedinou noc,
nenacházet klid.

Tebe milovat
a vědět,
že Ty mou lásku
nemůžeš opětovat.

Avšak jednoho dne,
Ty řekla jsi mi:
Je těžké, si to připustit,
je těžké, Ti to říct,
víš...Miluji Tě.

Nenacházela jsme slov,
jediné vhodné věty.
Nedokázala jsem říct,
že Tě také miluji,
že jediné, pro co žiji,
jsi Ty!

Dnes už vím,
že byla chyba
skrývat city.
Dnes už vím,
že chci, aby jsi byla něco víc.

miluji tě

To, Ti chci tolik říct!

Svítání

Svítání nesmělé a čisté,
vyšité jako z pohádky,
hltavě pije vodu z rosy,
přichází každé ráno,
všem lidem radost nosí.

Příroda probouzí se ze spánku,
nebe je plné ranních červánků,
a slunce v kočáře v ohnivém,
přijíždí pozdravit nový den.

Svítání čarovné a plné jasu,
přináší radost, také krásu,
pro toho, kdo to všechno vidí,
svítání nikdy neošidí.

Sen

sty léty kmeny vrb zkrásněly
smutek odložily do řeky pod sebou
na jaře vykvetly pozvolna do ticha
by na podzim uvadly ve štěstí

svit lednové luny a lučního kvítí
procitá z ticha tmavých hvozdů
hladina proměněná v zrcadlo
dravčím pohledem se miluje

Sluníčko

Na mýtince,
jako kvítí,
stále se točí,
za sluníčkem, co svítí.

jsem mezi nimi,
ten co se točí
za krásou,
která pro mne nemá oči.

jsem jen další tečka,
kterou tadle věta bude mít,
až uspokojím představy,
až prestanu snít.

situace zdá se býti,
poněkud nešťastnou
jen stále sníti ?
o snech co se nestanou ?

člověk byl stvořen,
aby miloval,
měl oporu
a nestonal.

proč tedy mít obojí ?
k čemu je to dobré ?
jen s lítostí
postrádat něco krásné ?

jen čekat,
až se čas naplní
až budeme vydechovat
na smrtelné posteli ?

když je srdce prázdné,
kdo jej naplní ?
v čem to vázne,
že láska sama nechodí ?

sluníčko,
posviť mi
na cestu dlouhou
za mou vysněnou touhou...

miluji Tě

Touha

Každý den stojím na tom místě,
kde spatřil jsem ji poprvé.
S kyticí růží nádherných jak jitro,
tam snívám sny své mámivé.
O dívce krásné, jak na rohu tam stála,
za plachým úsměvem, své mládí ukrývala.

Takovou jsem ji poznal a jenom o ní blouznil,
když jsem tam čekával, zoufale po ní toužil.

ONA VŠAK NEPŘIŠLA.

A nepřichází stále,
já ji však čekám, toužím neustále.
Spatřiti opět v očích lesk,
jenž dal mi život, dal i sladký vzdech

ONA VŠAK NEPŘIŠLA.

Plynuly týdny, měsíce i léta,
Já stárnul jsem tam na rohu a neustále čekal
S kyticí růží ve své staré dlani
Čekal jsem stále, stále jenom na ni.

ONA VŠAK NEPŘIŠLA.

Zbělal již vlasy dlouhý čas,
nedokázal však ztlumit touhy hlas.
Každý den stával na tom místě,
ona se vrátí, ví to jistě.

ONA VŠAK NEPŘIŠLA.

Nad hrobem stojí stará smutná paní,
kytici růží drží ve své dlani,
pak pokleká a smutná slzy roní
a vzpomíná jak krásně mluvil o ní.
Kytici na jeho hrob dala
a pak se pláči čistě odevzdala