popelka

Popelce je nyní 95 let. Poté, co prožila život s nyní nebožtíkem princem, sedí dnes na terase, v houpacím křesle a pozoruje svět se svým kocourem Bobem.

Jednoho slunného odpoledne se před ní zničeho nic objeví pohádková babička.
Popelka se podiví: "Babičko, co Ty tu deláš po všech těch letech?"
Babička odpoví: "Popelko, od doby, co jsem Tě viděla naposledy jsi vedla příkladný
život a já bych Ti za to dnes chtěla splnit tři přání."

Popelka byla překvapená, zamyslela se a povídá: "Víš, babičko, princ byl skvělý člověk, ale mizerný investor. Dnes tu žiji z ruky do úst z mizerného důchodu. Pomohlo by mi, kdybys mě učinila bohatou."

V tu ránu se její houpací křeslo proměnilo ve zlato. Popelka ani nedýchá a děkuje babičce.

Babička odpoví: "To je maličkost, jaké je Tvé druhé přání?"

Popelka se podiva na své křehké tělo a říká: "Přála bych si být zase mladá, krásná a plná energie, jako jsem bývala."

Přání se v mžiku stane realitou, Popelka je zase krásná a v těle cítí příjemné mrazení, jaké již po léta nepocítila.

Babička se zeptá ještě jednou: "Máš poslední přání, co by to mělo být?"

Popelka pohlédne na vyděšeného kocoura v rohu a praví: "Nemohla by jsi proměnit Boba v pohledného muže?"

Jako zázrakem se Bob protáhne a stojí před ní tak krásný muž jakého ještě svět neviděl.

Babička pogratuluje Popelce, popřeje jí šťastný nový život a zmizí tak náhle, jak se objevila.

Bob a Popelka se po sobě chvíli toužebně dívají, Popelka beze slov zíra na nejkrásnějšího muže jakého kdy spatřila. Tu se k ní Bob přiblíží a vezme ji do svých silných paží. Přitáhne si ji k sobě a ona cítí ve vlasech jeho horký dech, kdyz šeptá:"
.

.

.

.

"Vsadim se, že lituješ toho, že jsi mě nechala vykastrovat."